Axel Rudi Pell – Circle of the Oath

Obvykle takové věci nedělám, ale u seskupení, nesoucí jméno hlavní postavy a známého německého kytaristy, AXEL RUDI PELL jsem musel udělat vyjímku a nabourat obvyklý proces nekonečného poslouchání také vyptáváním se u známých jak na tom s tímhle hudebníkem jsou. Odpovědi si byly velice podobné, přestali mu věnovat pozornost asi před deseti lety, protože jeho hudba byla pořád stejná, nudná a bez zajímavých nápadů. Axel také šíleným způsobem „zabíjel“ potenciál zpěváka Johnnyho Gioeliho nezpěvnými a neustále se opakujícími refrény plus další hromada stížností a stesků. Pravda, moc mi nepomohli, protože jsem na tom téměř stejně, s tím rozdílem, že jsem si každou novinku jednou poslechl. Opravdu jen jednou, více poslechů nebylo potřeba, stejně to všechno splynulo do jednoho velkého celku a to pak člověka chuť na další poslech rázem přejde. Ani od novinky „Circle of The Oath“ jsem nečekal zázraky, za číslo pod článkem však může fakt, že jsem si ji chtě nechtě musel pustit vícekrát a musím uznat, že v rámci jeho tvorby jsme se konečně posunuli z těch nejnižších pater zase o kousek výše, jedním dechem však dodávám, že sedíme pořád hodně hluboko za těmi nejlepšími.

Zatímco si fanoušci Axela poznamenávají mé jméno na černou listinu úhlavních nepřátel, můžu KONEČNĚ říci, že mě první poslech neodradil, naopak, díky některým kouskům dokonce nalákal, hudba se sice motá kolem stále stejného schématu, ale zvolnila a více se zaměřila na melodii a to překvapivě stačilo ke zlepšení celkového dojmu. Samozřejmě, kdyby vše nestálo na pevných základech v podobě bezchybné hry mistra Pella a skvělého hlasu Gioeliho, vše se opět sesype na jednu nevzhlednou hromádku. Než si projdeme některé skladby podrobněji, rád bych se pozastavil nad jejich počtem. Na „Circle of The Oath“ se jich nachází 10, což je v dnešní době celkem běžné číslo, ale má to háček. Do tohoto výpisu totiž patří intro a také jakási podivná předělávka písničky „The Masquerade Ball“ ze stejnojmenného alba z roku 2000. Zůstává nám tak 8 plnohodnotných písniček a to je docela málo, o tom, že Axelovi asi dochází nápady svědčí také bonusová „Temple of The Kings“ v živé verzi, což je cover RAINBOW, kterým si zbytečně podkopává nohy. Tenhle song totiž ostatní převyšuje o řádný kus.

Album otevírá, nepočítám-li intro, skladba „Ghost in The Black“, která se úspěšně veze na neúspěších výtvorů z dob minulých, posbírala tak snad všechny neduhy zmíněné v úvodu. Jsem však schopen přimhouřit oko, protože jde o start alba a ten má být jednoduchý, energický a přímočarý, což skladba splňuje. To následující „Run With The Wind“ je snad zjevení, Axel ze sebe vyždímal všechno dobré, co se v něm nachází a kdyby se celé album neslo v tomto duchu, patřilo by k mým oblíbeným. Svižné tempo, optimistická nálada, výborný Johnny, s nímž budete mít chuť zpívat chytlavý refrén nahlas. Paráda, spokojenost, pro mě asi nejlepší počin a vrchol CD.

Bohužel, sotva jsem přestal chrochtat blahem, znova jsem nasadil spíše znechucený pohled. Nejde o to, že by následující „Before I Die“ byla vyloženě špatná, ona je jen zase jedna z mnoha, stejná jako kopec písní před ní. Začal jsem dokonce přemýšlet nad tím, že si na tenhle typ skladeb nechám patentovat slovo „pellovská“. Při pohledu na jméno dalšího počinu mi proběhla hlavou myšlenka, půjde-li o klasické rozmáchlé téma, které si Axel nechává pro titulní songy. A co myslíte?! Je to tak, „Circle of The Oath“, devět minut s příchutí blues rocku a exotiky, a i když takové spojení zní šíleně, výsledek je poslouchatelný a zbytečně se netáhne. Druhé eso vytažené z rukávu má název „Fortunes of War“ podobající se (to i kvalitou) songu „Run With The Wind“. Zase jsem na chvíli uvěřil, že múzy přeci jen na německou hvězdu nezanevřely, marně. Zpátky do šedivého průměru se vrací hned trojice následujících písniček. „Bridges To Nowhere“ a „Hold On To Your Dreams“ mi z hlavy utíkaly dřív, než dohrály a to je zle. Nebýt mezi nimi balada  „Lived Our Lives Before“, která sice není žádný „majstrštyk“, ale aspoň se dobře poslouchá, asi bych ani nevěděl, že už jde o jinou skladbu. Není to tím, že by si byly tak podobné, ale jsou líné, táhlé, směřující nikam, prostě mě nechytily a to ani po dvacátém poslechu.

No a posledního výtvoru se dokonce bojím, absolutně nevím co o „World of Confusion (The Masquerade Ball Part II)“  napsat, když jsem v tom poznal původní motiv, skoro jsem se urazil, rád si v komentářích přečtu, co na ni říkáte vy, já ji nepochopil.

Abych to shrnul, v rámci tvorby AXEL RUDI PELL z posledních let jde o kvalitní album, v porovnání s ostatními novinkami v oboru jde o průměr. A tohle budu tvrdit, i když mi fanoušci téhle skupiny budou vyhrožovat smrtí, protože Axel a spol. byli i mými oblíbenci, ale to už nějaký ten čas neplatí. A nezmění to ani fakt, že mi z alba „Circle of The Oath“ zůstanou v playlistu oblíbených písně „Run With The Wind“ a „Fortunes of War“ a znechuceně se nebudu dívat ani na titulní song a baladu „Lived Our Lives Before“ (každý má melancholické chvilky). Pozitivní je fakt, že jakýsi posun dopředu je znát a pokud se na další placce pošoupne o stejný kus, milerád mu dám další šanci.

Autor: Deek

Hodnotenie autora: 6 / 10

Názor redakcie:
Tak, ako píše môj kolega, ani mňa „Circle of The Oath“ nejak zvlášť neoslovil a to som sa na tento album celkom tešila. Johnny Gioeli patrí medzi mojich obľúbených vokalistov, pravdepodobne si však túto nahrávku často púšťať nebudem a skôr siahnem po ich starších veciach. Vďaka Gioelimu podmanivému hlasu sa síce príjemne počúva, ale skladby sú priemerné a albumu chýba výraznejší hit. Najviac sa k nemu približuje podľa môjho názoru epická balada „Lived Our Lives Before“. Balady vždy išli tomuto gitarovému mágovi najlepšie. Vcelku vydarené piesne sú „Run With The Wind“ a „Fortunes of War“. Obe majú chytľavé melódie. Pozdáva sa mi ešte rovnomenná „Circle of The Oath“, ktorá začína zaujímavým akustickým introm s bluesovým nádychom. Axelove skvostné sóla, Terranove precízne bicie a Gioeliho jedinečný hlas – je v skutku kombinácia, ktorá zaručí fajn zážitok z počúvania, avšak nijak extra neohúri. Bežný „pellovský“ priemerný album. Napriek tomu si kapela aj naďalej udržuje veľmi dobrú úroveň. Chcelo by to pár nových nápadov a možno trošku zaexperimentovať.

Autor: Shelvis

Hodnotenie autora: 7 / 10

Žáner: melodický heavy metal
Krajina pôvodu: Nemecko
Vydavateľstvo: Steamhammer/SPV
Dátum vydania: 23.3.2012
Web: www.axel-rudi-pell.de
Zostava:
Axel Rudi Pell – gitara
Johnny Gioeli –  spev
Volker Krawczak – basgitara
Ferdy Doenberg – klávesy
Mike Terrana – bicie
Diskografia:
Wild Obsession – 1989
Nasty Reputation – 1991
Eternal Prisoner – 1992
Between The Walls – 1994
Black Moon Pyramid – 1996
Magic – 1997
Oceans Of Time – 1998
The Masquerade Ball – 2000
Shadow Zone – 2002
Kings And Queens – 2004
Mystica – 2006
Diamonds Unlocked – 2007
Tales Of The Crown – 2008
The Crest – 2010
Circle Of The Oath – 2012
Tracklist:
The Guillotine Suite (Intro) (1:51)
Ghost in the Black (4:37)
Run With the Wind (4:43)
Before I Die (4:30)
Circle of the Oath (9:20)
Fortunes of War (5:19)
Bridges To Nowhere (7:11)
Lived Our Lives Before (6:31)
Hold On to Your Dreams (5:48)
World of Confusion (The Masquerade Ball Part II) (9:29)
Bonus:
Temple of The King (live, RAINBOW cover) (10:15)
Definitíva:
Album „Circle of The Oath“ je znatelně lepší,
než cokoliv z posledních deseti let tvorby
 AXEL RUDI PELL, a to hlavně díky peckám
 „Run With The Wind“ a „Fortunes of War“,
zbytek se ovšem stále topí v průměru.
Nejvíce mě pak mrzí, že mám z CD pocit,
jakoby Axelovi docházely nápady a tak zaplácává
 minuty vším možným, od podivných předělávek
 svých starých písní, až po bonusový cover kapely RAINBOW, který kvalitativně převyšuje zbytek.

1 – absolútny prepadák, 2 – otrasné, 3 – slabé, ale stojí za povšimnutie, 4 – priemer s nedostatkami, 5 – priemer s ambíciami, 6 – dobré, 7 – veľmi dobré, ostane dlho v pamäti, 8 – výborné, 9 – strhujúce, nezabudnuteľné dielo, 10 – genialita, pravá Valhalla