Snáď už každý súdny fanúšik kapely pochopil, že prešla vnútornou evolúciou a speedové jazdy patria definitívne do minulosti. Či už sánka padala pri albume „Unia“ alebo sa človek strácal pri orchestrálnych výletoch  na poslednom počine „The Days Of Grays“ – snaha znieť inak je evidentná.

S novinkou môžem toto konštatovanie dvakrát podotknúť a podčiarknuť.  Na rozdiel od kolegu z vyššie uvedeného periodika mám však rozdielny pohľad na celok ako taký. Ten podľa mojej mienky nejakou preexponovanou mierou hitovosti netrpí. Len ten rukopis nie je tak komplikovaný a prepletený a celková štruktúra skladieb je až na menšie výnimky (ku ktorým sa ešte dostanem) podstatne priamočiarejšia. To dáva vyniknúť základnej melodickej schéme, ktorá tak trocha klame navonok a vytvára dojem väčšej výraznosti. No v skutočnosti po opakovanom počutí zaujmú skôr výraznejšie gitarové plochy („Shitload Of Money“, „Somewhere Close To You“)  a jasnejšie klávesové línie („Only The Broken Hearts“, „The Day“).

Celkom zábavne pôsobí aj oživenie v podobe použitia banja v skladbe „Cinderblox“, ktorá je z tých svižnejších na albume. V tomto smere drží prvenstvo „Losing My Insanity“, ktorej zaradenie však dávam s otáznikom, nakoľko túto skladbu pôvodne nahral na svoj debutový album Ari Koivunen, čoby mladá hviezda fínskej speváckej súťaže (obdoba našej Superstar). Je síce z pera Tonyho Kakka a dostala mierne iné aranžmány a lepší zvuk, no fakticky je to stále skôr cover ako nepopísaný list. Keď sme už pri spevákovi, nedá mi nespomenúť, že Tonyho výkon rokmi zovšednel a najmä pri záverečnej tiahlej pasáži  eposu „Wildfire“ (ktorý je tou výlukou v priamočiarosti) cítiť istý deficit, keďže odkaz tejto skladby v prvopočiatku datuje album „Reckoning Night“, ktorý má dnes už 8 rokov a tam ten výkon bol o niečo presvedčivejší. Keď k tomu pripočítame aj fakt, že ani balady („Dont Be Mean“, „Tonight I Dance Alone“ z limitovanej edície) už nie sú to čo bývali, poteší aspoň skutočnosť, že to z veľkej časti dokáže zachrániť inštrumentálne podanie a očakávane profesionálna produkcia.

„Stones Grow Her Name“ rozhodne nie je zlý album. Vlastne pozitíva určite prevažujú nad určitou mierou skepsy. No tak nejako sa z neho vytratil silnejší odkaz, ktorý by ostal zakorenený a bol by vnútorným motivátorom vracať sa k nemu častejšie. Je preto nutné albumu venovať viac času a snažiť sa chytiť aktuálnych fragmentov z rukopisu kapely, pretože zapadnúť prachom si rozhodne nezaslúži.

Autor: Dodo

Hodnotenie autora: 7,5 / 10

Jméno SONATA ARCTICA již má v dnešní době svou váhu, není tedy divu, že každé nové album těchto melodiků, ze země metalu zaslíbené, je vyhlíženo s velkým očekáváním. Ono napětí, s čím to zase Tony Kakko s přáteli přijdou, je stupňováno hromadou kritiky, která se na tuhle partu valila po vydání posledních alb ubírajících se, pro mnohé, složitou a kostrbatou cestou. Kapela navíc velký vzorek svých fanoušků nepříjemně zklamala vyjádřeními o totální nechuti hrát pořád ty klasické speedové věci typu „Black Sheep“ a touze posunout svou hudbu někam dál. Výsledkem byla alba absolutně nestravitelná na první poslech, abyste pochopili myšlenkové pochody autora, museli jste nad výtvory trávit docela dost času. Samozřejmě šlo o kvalitní materiál, ale v dnešní uspěchané době tahle krkolomnost mnoho lidí odradila. Snaha vytvořit přístupnější hudbu je tak na novince „Stones Grow Her Name“ zřejmá, i tak si však pro nás Tony připravil nejedno překvapení.

Pokud dáte kapele šanci, můžu vám slíbit, že nebudete zklamaní, i když první pohled na (slušně řečeno) šílený obal dává tušit, že to všechno bude zase komplikované. Tony Kakko, který si vzal novinku autorsky na starost, však příjemně překvapí hned úvodní písní „Only The Broken Hearts (Make You Beautiful)“. Je to totiž SONATA ARCTICA jak ji máme rádi, chytlavý, melodický refrén nabízí ten nejklasičtější vzorec, podle kterého skupina jela mnoho let. Prvním překvapením (a ne zrovna v tom kladném smyslu slova) je druhý song „Shitload O Money“. Onen hardrockový nádech, který mu Kakko vtisknul mi totiž vůbec k tvorbě Sonatě nesedí. Pro mě nejslabší počin na celém albu.

To následující „Losing My Insanity“ vrací vše do původních kolejí, přes pomalý klávesový rozjezd se prokouše ke svižné písni s hitovými ambicemi. Na tvrdší notu vás naladí „Somewhere Close To You“, nebrání tomu ani poměrně výrazné klávesy, které dostávají na albu dost prostoru, hlavní slovo si totiž bere ostrá kytara a Kakkův chraplák. „I Have A Right“ je již veřejnosti dobře známá, jde o singl, jenž se dočkal také klipu. Právě ten povyšuje tenhle kus o několik levelů výše. Vše stojí na silném textu a nebýt ustání tempa kvůli recitativu v podobě dětského hlasu, připomínajícího nám na co vše má právo, byl by výsledek ještě o chlup lepší. Svou pozici hlavního hitu alba však uhájí se ctí. První polovinu uzavírá „Alone In Heaven“, ta strádá v refrénu, který je po chvíli otravný neustále opakujícím se omíláním slov tvořících název písně.

Opět výrazný klávesový motiv otevírá druhou část alba v songu „The Day“. Zadumaná a malinko ospalá, přesto příjemně ubíhající záležitost. Pak však přichází další překvapení, i když je to asi slabé slovo, výstižnější by bylo označení – šok. Pokud jste si, tak jako já a mnoho dalších lidí na této planetě, mysleli, že existuje nějaký styl, který k metalu opravdu nesedí, tak je to country a nástroje jako banjo. No jo, ale to by nebyl Tony Kakko, kdyby to nezkusil. A světe div se, ono to není vůbec špatné, song „Cinderblox“ je velkým zjevením bourajícím další hranice hudby. Tempo opět opadne s baladou „Dont Be Mean“, která není ničím zajímavá a posluchače pomalu (ale jistě) uspává. „Wildfire“ z alba „Reckoning Night“ se na nové desce dočká hned dvou pokračování s podtituly „One With The Mountain“ a „Wildfire Town, Population: 0“. První jmenovaná zaujme začátkem podkresleným houslemi a také délkou téměř osmi minut. To je ale kámen úrazu,  protože i přes dobrou myšlenku na mě působí příliš roztahaně. Druhá (a závěrečná ve zmíněné trilogii) si, co se délky týče, nemá s bratříčkem co vytýkat, má totiž přesně osm minut, nevzal si však od něj onu roztahanost a působí mnohem příjemněji a hlavně rázněji a zábavněji. Desku „Stones Grow Her Name“ uzavírá bonusovka „Tonight I Dance Alone“, což je další balada a i když je docela strohá a všude na ni čtu kritické názory, mě zaujala a rád si ji pouštím na uklidnění.

Pokud se na album podívám jako na celek, musím říci, že mě příjemně překvapilo, je mnohem jednodušší, než předchozí dvě desky a zarývá se tak pod kůži snadněji. Tony Kakko podává standardně kvalitní pěvecký výkon, hodně prostoru dostává také Henrik Klingenberg za klávesami a nečekané jsou  „hostující“ nástroje jako housle, či banjo. Z éry AJ (After Jani) jde dle mého o nejlepší počin kapely a potěšující také je, že většina písniček dostane prostor na koncertech (jak Kakko sám potvrdil) a nahradí tak komplikované songy z dvou předcházejících alb. Nezbývá tak nic jiného, než se těšit jak se tahle parta ukáže na zimní verzi festivalu Masters of Rock, já si to rozhodně nenechám ujít.

Novinka „Stones Grow Her Name“ od finských melodiků SONATA ARCTICA je rozhodně příjemným překvapením. Na albu naleznete pár skvělých a zbytek nadprůměrných písniček, které vás zaujmou na první poslech. Když k tomu přičtete několik neotřelých nápadů, (jako spojení metalu a country) dostanete velice kvalitní výsledek, jenž vám rozhodně doporučuji.

Autor: Deek

Hodnotenie autora: 7 / 10