Manuela Kraller (ex – HAGGARD), jméno, které si budu od března letošního roku moc dobře pamatovat. Než jsem si pustil nové album Neverworlds End, byl jsem vnitřně přesvědčený, že se mi tenhle styl už oposlouchal, že není nic, co by mi vyrazilo dech a když jsem poprvé uslyšel Manuelin hlas, silně připomínající Tarju v nejlepší formě,  reakce byla – zase kopie NIGHTWISH, nu což, dám tomu šanci. Dobře jsem udělal. Energické, melodií napěchované, skvěle odzpívané. Jedinou vadou na kráse je, že se v některých písních podobají NIGHTWISH až přespříliš, proto se bohužel v hodnocení porovnání nevyhnu, ono to prostě nejde. Než se dostanu k jednotlivým skladbám, rád bych ještě zmínil hudebníky, ti rozhodně za Manuelou nezaostávají, řekněmě, že velice gentlemansky jdou krůček za dámou a nesnaží se na sebe strhnout veškerou pozornost. Dvojice Restemeier – Heubaum je kytarově sehraná, Lamm za bícími také evidentně neseděl poprvé a ani ostatní složky nedělají zásadní chyby.

Start alba obstará symfonická pecka A Prophecy of Worlds To Fall. A hned na začátek XANDRIA vytasí snad všechny trumfy. Instrumentální rozjezd nabírá obrátky, aby následně ustoupil Manuele, která si během sedmi minut vyzkouší všelijaké polohy svého hlasu. Od klidných pasáží po energické, operní vokály, krom těch však dává jasně najevo, že ji není cizí ani přirozenější barva hlasu, mimojiné ukazuje obrovský hlasový rozsah. Už začátek je tedy příslibem výborného alba. Následuje song Valentine, má jednoduše odhalitelný hitový potenciál, o který autorovi nepochybně šlo, písnička se dočkala také videoklipu (pod recenzí), přesto patří k tomu slabšímu z celého CD (jak už to u těhle „hlavních“ písní bývá). Střední tempo nasazuje Forevermore, i když začátek vnucuje srdcebolnou baladu, vše se postupně rozjede. Hudební podklad mi hodně připomíná jednu popovou hitovku od Darrena Hayese, jde však o podobnost čistě náhodnou, pochybuji, že by autor lovil ve vodách australského popu. Následující dvě položky mi nedají spát, bohužel ne z těch důvodu, které bych si přál. První, začínající orientálními tóny, pod názvem Euphoria, ve vás vyvolá vzpomínky na dvojici Hietala-Turunen, druhá Blood on My Hands pak refrénem silně připomíná song Where Were You Last Night, který NIGHTWISH přebrali po ANKI BAGGER. Copak o to, písnička je to skvělá (vykašleme- li se na podobnosti, patří dokonce k tomu nejlepšímu), to že mi v dříve zmíněných částech naskakuje místo Manuely „jiná“ písnička v podání Tarji, ji však v mých očích degraduje a ne, tohle u mě XANDRII neprojde. První půlku uzavírá temně gotická Soulcrusher, k té nemám výhrad.

Druhá část alba začíná poctivou baladou The Dream Is Still Alive, kromě procítěných vokálů se dočkáte i parádního kytarového sóla, ve výsledku moc příjemný poslech. Na další dvě písničky se vám vrátí do uší několikrát omílaní NIGHTWISH z dob Wishmastera, věřím, že neustálé omílání této kapely už může být nudné a nepříjemné, ale po poslechu mi dáte za pravdu, tyhle myšlenky se samy nabízí a neustále do vás šťouchají, u The Lost Elysion a Call of The Wind přímo bouchají pěstičkama do uší. Není to však tak dramatické jako u Blood on My Hands, XANDRIA se všemožně snaží držet si svou tvář, takže pokud se nad tento fakt povznesete, budou se vám tyto dvě písničky líbit, srší z nich energie a bez problému navodí pravou metalovou atmosféru. To že jsou balady silnou stránkou kapely dokazuje A Thousand Letters, galapředstavení Manuely Kraller a velice chytlavá záležitost. Na drsnější notu vás naladí temná Cursed (on už i název leccos napovídá), další ukázka skvěle poskládaného alba, XANDRIA vás neuspává návalem melancholických balad, ale po každé pomalejší písni pumpuje energii – najednou máte chuť se hýbat a pokud se zaposloucháte, dostaví se minimálně klepání nohou do rytmu. Závěrečná The Nomads Crown je poslední přísadou do velice chutného symfonického koktejlu. Celá je zahalena historickým hávem, díky své délce (devět minut) je dost prostoru na dramatické zvraty v tempu a náladě. Pominu- li můj osobní problém s dlouhými závěrečnými songy (vyjímkou je snad Elysium u STRATOVARIUS, která mě, vzdor názorům recenzentů a posluchačů napříč světem, baví), u kterých mě dráždí natahované zakončování nekonečnou dohrávkou, nebo neustále se opakujícím textem, jde o výbornou skladbu.

Album jako celek je skvělé, vím, že se mnou budou mnozí nesouhlasit, ale po dlouhé době mě chytil symfonický metal ve své čiré podobě, velký podíl na tom má Manuela Kraller, charismatická diva v čele kapely s úžasným hlasem, která je velkým příslibem pro tento žánr a musím se přiznat, že bych se vůbec nezdráhal poslechnout si XANDRIU naživo.

Autor: Deek

Hodnotenie autora: 8,5 / 10

1 – absolútny prepadák, 2 – otrasné, 3 – slabé, ale stojí za povšimnutie, 4 – priemer s nedostatkami, 5 – priemer s ambíciami, 6 – dobré, 7 – veľmi dobré, ostane dlho v pamäti, 8 – výborné, 9 – strhujúce, nezabudnuteľné dielo, 10 – genialita, pravá Valhalla