Kamelot – Silverthorn

KAMELOT jsou zpátky. Silnější, než kdy předtím. A musím přiznat, že jsem byl velice mile překvapen, kapela si totiž prošla nepříjemnou krizí a nezvykle dlouhou pauzou bez stálého frontmana. Při poslechu nejnovějšího alba „Silverthorn“ se tak člověku honí hlavou, jak je tohle vůbec možné. Proč vše působí tak sehraným a celistvým dojmem, vždyť většina alb s novým zpěvákem končí spíše průměrně. Ona odpověď je jednodušší, než by se mohlo zdát – Thomas Youngblood prostě vsadil na jistotu!
Když kapelu opustil po albu „Poetry for the Poisoned“ tehdejší vokalista Roy Khan, fanouškům těchto sympatických chlapíků se zhroutil svět. Nikdo si nedokázal představit, že po světe chodí osoba schopna nahradit Khanovu nezaměnitelnou techniku a charisma, jenž z něj sršelo až na půdu. Byl to právě on, kdo přinesl první velké úspěchy kapely, dokázal psát silné texty a vtiskl KAMELOT jedinečnou tvář. Když jej po odchodu na část turné nahradil hlasový virtuos Fabio Lione, dostal jsem strach, aby nezůstal natrvalo. Ano, Fabio je úchvatný zpěvák a koncerty s ním měly své kouzlo, ale ke stylu KAMELOT mi prostě neseděl, Younglood si naštěstí vyhlídl jiného umělce. Na jedné ze zastávek na turné si všiml jména Tommy Karevik, hlas kapely SEVENTH WONDER a dal mu příležitost v hitovce „Center of the Universe“ a už tehdy bylo jasné, že tudy by mohla vést cesta. Na výsledek jsme si však museli počkat něco přes rok, teprve pak byl Tommy oficiálně jmenován novým zpěvákem kapely a fanoušci se mohli začít těšit na připravované koncepční album „Silverthorn“.



To vyšlo na konci října a hned po prvním poslechu mi bylo jasné, že mi v uších zní jeden z aspirantů na titul „Album roku“. Celé se točí okolo bohaté anglické rodiny žijící v 19.století, kterou postihne obrovská tragédie. Idylický život pětičlenné famílie naruší smrt nejmladšího dítěte, dcerky Jolee, na níž nesou svůj díl viny dva starší bratři, kteří však nikdy nevyjdou s pravdou na povrch. Právě kolem pocitu viny, smutku, obrovských výčitek a dalších emocí se točí jednotlivé písničky. Z těch tak nemáte šanci dokonale pochopit celý příběh, k tomu slouží např. „Story of Silverthorn“, malá knížka patřící k mnoha bonusům limitované edice CD, po jejimž přečtení mi začaly dávat texty smysl a vše do sebe zapadalo. Člověk mnohem lépe začne chápat stín smrti vznášející se celým příběhem a vysvětlen je také onen stříbrný trn, jenž se stal hlavním motivem alba.

Jak tomu u KAMELOT bývá, album otevírá intro „Manus Dei“, to volně přejde ke stěžejnímu hitu „Sacrimony (Angel of Afterlife)“, který je dokonalou ukázkou všeho, co od „nových“ KAMELOT můžete čekat. Ostrý melodický nástup po chvíli uvolní cestu prvnímu seznámení s Tommym Karevikem, ten hned ukazuje, že byl tou nejlepší volbou. V nízkých polohách je sice věrnou kopií Roye Khana, jakmile však dojde na vyšší tóny, jde jasně vidět (a hlavně tedy slyšet), že má svůj styl, svou specifickou barvu hlasu, která k hudbě dokonale sedí. Ve druhé části písničky se ke slovu dostávají také dvě hostující vokalistky. Dvě sympatické slečny, každá však symbolizující něco úplně jiného. Andělská Elize Ryd ze švédské kapely AMARANTHE a její protipól, démonická Alissa White-Gluz. Obě dodávají songu onu chybějící ingredienci a společně posluchače naladí na další pokračování. Připomínám, že k této písni byl natočen také videoklip, který považuji za velice povedený. Ke slovu se dostane jediná typická metalová vypalovačka „Ashes To Ashes“, to však nijak neshazuje její kvalitu, naopak. Rádi se k ní budete vracet a její svižnější tempo časem oceníte, bez této části skládanky by album působilo možná až moc temně a depresivně.

Začátek následující skladby „Torn“ ve mně malinko vyvolal vzpomínku na megahit „Karma“, žádné velké vykrádání sebe sama se však naštěstí nekoná, naopak, díky skvělému melodickému refrénu se mi dostalo jednoho z nejlepších zážitků. Balada „Song of Jolee“ je pak asi zážitkem největším. Kapele se skvělě podařilo navodit tesknou atmosféru, Tommy je bezchybný a vyvrcholení písničky není o nic horší. Skvělá práce. Zpět na důraznější vlnu se vrací následující „Veritas“, v té opět překvapí nový frontman drsnějším pojetím a jakmile si začne v refrénu přehazovat slovo se sborem, vyvolává to ve mně vlnu nadšení. K písni „My Confession“ jsem si hledal cestu malinko déle, bohužel, dodnes nejsem schopen říct proč, když už jsem ji konečně do hlavy dostal, stále nejsem schopen přestat si jí pro sebe zpívat, může za to hlavně neuvěřitelně nakažlivý refrén. To ústřední „Silverthorn“ zaujme dlouholeté fanoušky KAMELOT ihned, jde totiž o absolutní klasiku, na kterou jsme od Thomase Youngblooda zvyklí. Na temnější notu zase zahraje „Falling Like the Fahrenheit“ následována možná nejméně výraznou písní „Solitaire“.



Vrchol alba si však Younglood připravil na samotný závěr, téměř devítiminutová „Prodigal Son“ rozdělená do tří částí, nenechá žádného fanouška melodického metalu chladným. První část má podtitul „Funeral“ a název samotný dokonale vystihuje její atmosféru. Vše začíná v kostele, podkladu vévodí varhany, na povrchu smutný Tommy, následován sborem, skvělý přechod k akustické kytaře a navození nálady jako vystřižené z balad od MUSE. Po krátkém kytarovém sólu nástup na druhou část „Burden of Shame“ plnou výčitek svědomí a hanby. No a nakonec rychlejší tempo v části „The Journey“. Skvělý závěr skvělého alba, pak už jen krátká dohrávka v outru „Continuum“ a nutkání pustit si to celé znovu a víc se zaměřit na texty, nebo snad tentokrát na úžasné melodie?!

Závěr je jednoduchý, koncepční album „Silverthorn“ patří k tomu nejlepšímu, co KAMELOT kdy vypustili do světa. Nově složená skladatelská trojice Palotai / Youngblood / Karevik si skvěle sedla a dala dohromady jedno z nejlepších děl melodického power metalu za poslední roky. Tommy Karevik se ukázal jako skvělá náhrada za Roye Khana a i když někomu možná bude vadit, že na první pohled působí jako mladší klon svého předchůdce, po důkladnějším poslechu musí každý uznat, že vzdálená fyzická podoba a velice podobné vystupování na koncertech (hlavně co se pohybů týče), rozhodně neznamená ustrašený krok Thomase Youngblooda a neochotu posunout kapelu někam jinam. Karevik ji totiž rozhodně pošoupnul o několik kroků kupředu a všem škarohlídům dokázal, že má svým hlasem co nabídnout a že nepůjde o chabý pokus kopírovat nenahraditelného Khana. Nezbývá mi tedy nic jiného, než vám album doporučit a připomenout, že 15.11. vystoupí KAMELOT v Praze.

Žáner: progressive/melodic power metal
Krajina pôvodu: USA
Vydavateľstvo: Steamhammer
Dátum vydania: 26.10.2012
Web: www.kamelot.com
Zostava:
Tommy Karevik – vokály
Thomas Youngblood – gitara
Sean Tibbets –  basgitara
Oliver Palotai – klávesy
Casey Grillo – bicie 
Diskografia:
Eternity – 1995
Dominion – 1997
Siége Perilous – 1998
The Fourth Legacy – 1999
Karma – 2001
Epica – 2003
The Black Halo – 2005
Ghost Opera – 2007
Poetry for the Poisoned – 2010
Silverthorn – 2012
Tracklist:
Manus Dei (2:12)
Sacrimony /Angel of Afterlife/ (4:39)
Ashes To Ashes (3:58)
Torn (3:51)
Song for Jolee (4:33)
Veritas (4:34)
My Confession (4:33)
Silverthorn (4:51)
Falling Like the Fahrenheit (5:06)
Solitaire (4:56)
Prodigal Son (8:52)
Continuum (1:48)
Definitíva:
„Silverthorn“ je jedno z nejlepších alb
 v historii kapely KAMELOT.
Výměna zpěváka ničemu neublížila,
 naopak, nový, svěží vítr přinesl spousty
 skvělých nápadů dotažených do konce
 bez výraznější chyby. V melodických odnožích
 metalu rozhodně horký aspirant na album roku.

Autor: Deek

Hodnotenie autora: 9,5 / 10

1 – absolútny prepadák, 2 – otrasné, 3 – slabé, ale stojí za povšimnutie, 4 – priemer s nedostatkami, 5 – priemer s ambíciami, 6 – dobré, 7 – veľmi dobré, ostane dlho v pamäti, 8 – výborné, 9 – strhujúce, nezabudnuteľné dielo, 10 – genialita, pravá Valhalla