Po krátké pauze už na scénu vyběhli norští TRIOSPHERE, hrající klasický a poctivý heavy metal. A i zde jsme se dočkali zástupkyně něžného pohlaví, tentokrát však za mikrofonem. Ida Haukland, která zároveň zvládla hrát i na baskytaru, předvedla suverénní výkon. Když k tomu přičteme skvělou práci s publikem od zbytku kapely, dostáváme ve výsledku další nadmíru zábavnou show nic neubírající ze skvělé atmosféry. I tato kapela bavila půlhodinu, tedy šest písní.

Prvním větším jménem večera se stala německá symphonic metalová parta XANDRIA a rozhodně nezklamala. Poslední CD se mi líbilo a byl jsem proto zvědavý, jak si Manuela Kraller a její kluci povedou naživo. Už od prvních tónů písně „Valentine“ bylo jasné, že vše bude v naprostém pořádku. Manuela, krom toho, že působila velice sympaticky, zpívala naprosto parádně a člověk XANDRII odpustí i fakt, že v některých momentech zní jako NIGHTWISH více, než samotní hvězdní finové. V této chvíli už bylo v publiku o několik desítek (ne-li stovek) lidí více a dávalo o sobě hodně vědět, lidé tleskali, zpívali, skákali a bylo jasné, že na hlavní hvězdy večera jsou dokonale připraveni.

Když jsem si při půlhodině příprav pódia (je však potřeba podotknout, že vše běželo přesně podle harmonogramu a žádné časové prodlevy se neděly) prohlížel kolik se nás nakonec sešlo, byl jsem mírně zklamán, v klubu dokonce zůstalo uzavřeno horní patro a ani na place jsem neměl ten správně stísněný pocit, obavy mě však rychle opustily už s prvními tóny intra „Solitaire“, na které navazuje skvělá „Rule The World“, takový rachot jsem totiž z publika dlouho neslyšel a než fanoušci kapelu KAMELOT řádně přivítali, byl problém vůbec slyšet Tommyho Karevika zpívat. Tenhle sympatický Švéd, jenž je stále v kapele nováčkem, si však začal publikum okamžitě dirigovat a to by ho následovalo až do pekla. Tommy dokázal všem přítomným, že po Royi Khanovi, přišel do kapely stejně charismatický frontman, který je na tom navíc hlasově (alespoň po technické stránce) ještě o kus lépe, to že už to není ten typický hluboký Khanuv projev je věc druhá. Mile mě překvapil také zvuk, Tommymu jsem rozuměl každé slovo, srozumitelné byly i hudební nástroje a parta, která je vedla komunikovala s publikem stejně skvěle jako zpěvák. Thomas Youngblood si v každé volné chvíli podával ruce s fanoušky, stejně se snažil i Sean Tibbets s basou, jehož typické copánky šlehaly do vzduchu přesně do rytmu, Oliver Palotai potvrdil pozici jednoho z nejlepších metalových klávesistů a Casey Grillo dostál své přezdívce „Zvíře“, přítomné pobavil nejvíce, když při svém sólu odhodil paličky a dobubnoval jej pěstmi. Obrovskou pochvalu zaslouží také metalová princezna Elize Ryd, která se stala už tradičním hostem na koncertech KAMELOT. Opět potvrdila, že má skvělý hlas a navíc se na ni strašně dobře kouká, jakmile se dostala do popředí, vodila si fanoušky jako loutky. To nejlepší však předvedla v písni „Sacrimony (Angel of Afterlife)“ z posledního alba „Silverthorn“, v níž „odzpívala“ také drsné démonické party Alissy White-Gluz, která na evropském turné chybí, v ten moment na sebe všichni v publiku hleděli s vytřeštěnýma očima, aby pár vteřin na to odměnil zpěvačku s andělskou tváří silným potleskem. Kromě osvědčených hitů jako „Ghost Opera“, „Human Stain“, či „Center of The Universe“ zazněly také čtyři novinky, z těch nejvíce vyčnívala balada „Song for Jolee“, takové emoce jsem od zpěváka dlouho neviděl, Tommy se do písničky položil naprosto skvěle a přispěl k magické atmosféře v hledišti. Sám několikrát kroutil hlavou, jak je možné, že několik stovek lidí dokáže dělat takový hluk, což vedle obligátních pochval o nejlepším publiku na světě působilo na fanoušky jako adrenalin píchnutý přímo do žíly a ti byli v každé další písničce ještě hlučnější. Důkazem budiž píseň „Forever“ jenž si sami natáhli o několik minut a dlouho to vypadalo, že snad ani kapele nedovolí ji dokončit. Pak už následoval jen přídavek, který otevřel sólem na baskytaru Sean Tibbets, který volně přešel v jeden z největších hitů kapely „Karma“ následován malým překvapením v podobě novinky „Torn“, kterou jsem v setlistu nečekal a vše uzavřel další hit „March of Mephisto“, v němž přišel pomoci i Paul Zinay z BLACKGUARD. Pak už následoval jen ohlušující potlesk, ryk fanoušků, dlouhé loučení a odchod domů s jedním z největších zážitků letošního roku.

PLUSY:
Skvělá atmosféra na pódiu i v hledišti, kvalitní zvuk, vystoupení KAMELOT a jejich práce s publikem, skvělý Tommy Karevik
MÍNUSY:
Mohlo přijít více lidí.

Playlisty:
BLACKGUARD: „Tephra“ – „Firefight“ – „The Path“ – „In Dreams“ – „Wastelands“ – „The Fear of All Flesh“.
TRIOSPHERE: „Driven“ – „Human Condition“ – „Death of Jane Doan“ – „Trinity“ – „Worlds Apart“ – „Sunriser“
XANDRIA: „Valentine“ – „Blood On My Hands“ – „Euphoria“ – „Forevermore“ – „Cursed“ – „The Dream Is Still Alive“ – „Soulcrusher“ – „The Lost Elysion“.
KAMELOT: „Solitaire (intro)“ – „Rule The World“ – „Ghost Opera“ – „The Great Pandemonium“ – „Veritas“ – „Center of The Universe“ – „The Human Stain“ – „Song for Jolee“ – „Drum solo“ – „When The Lights Are Down“ – „Sacrimony (Angel of Afterlife)“ – „Seasons End“ – „Keyboard solo“ – „Forever“ – „Bass solo“ – „Karma“ – „Torn“ – „March of Mephisto“.